Sex and Religion

Skrz francouzská okna pronikalo do pokoje střídmé světlo z pouličního osvětlení. Vkrádala se do něj zima, chlad, který prostupoval každou částečkou pokoje. On přesto stál, oblečený jen ve spodním prádle, před plátnem a maloval. Pokojem se vznášel těžký odér opia.
Černé vlasy v jemných vlnách mu slepené mazem spadaly kolem obličeje v lesklých hádcích, na čele mu vyvstal pot - avšak on si ničeho nevšímal. Nejedl, nepil. Tvořil. Chtěl být pravým umělcem v nesprávné době, která umění nedokázala pochopit.
Nechápala a nepřijímala jeho cenu v podobě nejčistšího zoufalství.
Maloval dál. Používal temně rudou barvu, která mu zasychala na prstech a v různých odlescích vytvářela až hrůzostrašný obraz zakrvácených dlaní. Hříchu, jež nešel smít. Po boku mu stála drobná dívka. Zdála se pouhou panenkou, avšak pro něj byla živoucí. Každý zářez na její paži byl poctou jednomu obrazu a připomínkou života, který pro jeho stvoření zanikl. Pro něj byla dokonalá, krásná a jedinečná.
Přestože její tělo bylo rozlámáno.
Neměla jméno, byla nahá. Stála pomocí dřevěného stojánku u nohou umělce a svým nezúčastněným, prázdným pohledem jakoby vše pozorovala. Její lesklá pleť matně zářila, stejně jako vlasy, které vypadaly, že povlávají ve větru.
Maloval dál. Necítil nadcházející únavu, necítil hlad ani touhu po vodě. Jeho žadonící tělo bylo utišeno těmi nejnebezpečnějšími prostředky. Musel malovat, dokud se veškerá krev nevpije do prostěradla a nezaschne, protože pak by bylo vše změřeno. Veškerá ta nádherná rudá by se změnila na hněď, hnilobu a hněď.
Nedovolovat ruce se třást. Byla přeci tím, kdo měl zvěčnit tuto nádheru a dát jí tvary, obrysy. Kdo vytvoří něco nádhernějšího než bylo to, co leželo na zdobené posteli, nyní zakrvácené. Nešlo mu o znázorňování reality, bojoval pro krásu. Dokonalost všehomíra - jak naivním byl snílkem. Avšak jeho ruka pečlivě a hbitě konala jeho příkazy a barvy, zdálo se, nijak zvláštně neubývalo.
Vše bylo připraveno ke zdaru. Vše bylo dokonalé, pečlivě připravené a naaranžované.

Stál jsem za ním a pozoroval jej - každý i ten sebemenší tah štětce. Z pachu pokoje se mi navalovalo a čas od času mi kolem ucha proletěla moucha, vábena pachem rozkládající se mrtvoly na pokrývkách. Přesto jsem byl scenérií před sebou unesen. Vždy jsem obdivoval umění, přestože jsem na ně nedokázal dosáhnout žádným ze svých povrchních výtvorů mé až příliš jednoduché mysli. Pozoroval jsem tedy pravého umělce - jeho svět - a snažil se jej pochopit. Něco tak nemožného pro někoho takového jako jsem já. Možná že z tohoto pohledu jsem byl více naivním, než-li on kdy mohl být.
Avšak kdo by byl v tento okamžik schopen posoudit sílu naší naivity? Nikdo. Bylo jen umění a dokonalost.
Zápach a odpor.

Zdálo se, jakoby panenka - to drobné dítě z pohledu umělce - pohnulo hlavou a s děsivým úšklebkem se zadívala na mě, stojícího v? rohu. Jakoby vědělo, proč tu jsem - avšak je to jen panenka!

Dál maloval.
Vykresloval kapku krve, jež ulpěla na prstu chlapce na posteli. Nepřítomným, kalným pohledem se díval na strop, který však již nikdy nemohl spatřit. Dávno byl na druhém břehu… ruka kreslila ještě usilovněji! Zachycovala jakoby poslední výkřiky onoho těla, které se snažilo zůstat krásným a živým i tak dlouho po své smrti. Maloval tím víc urputněji, jako se smrt dostávala do těch očí a ničila je. Krása v nahotě těla rozervaného na cáry mne pohlcovala.
Pohlcoval mne sám umělec.

Nesměle jsem přešel blíže k té vyhublé, zničené postavičce stojící uprostřed chaosu, tvořící své vrcholné dílo. Poslední z těchto kreseb, které kdy uzří světlo světa se rodila a já měl tak málo úcty v krvi k ní. Úcta byla darem, jež se mi nedostal, stejně jako víra… nedokázal jsem ctít, pouze jsem přijímal věci, jak byly, ale nedokázal jsem je dostatečně obdivovat.
Proto jsem skončil zde.

"Je čas, mistře," zašeptal jsem do relativního ticha místnosti. Ruka se štětcem se ani nepohnula, necukla sebou v překvapení, jakoby se snažila zachovat dílo a neumělce. Neutekl. Stál. Díval se smrtící budoucnosti do tváře a nehnul ani brvou…
Štětec sjel níž, aby vykreslil konečné detaily, kterých si oko povrchního muže, jako jsem byl já, nikdy nepovšimne a na samotný okraj vepsal černou tuší své jméno a název díla. Barva se vpíjela do plátna tak naléhavě, tak pečlivě a tvořila.. něco nepředstavitelného.
Ucuknul jsem ve snaze nebýt pohlcen tím dílem.

"Musíme jít," zopakoval jsem opět potichu, abych snad nenarušil atmosféru místa. On pomalu kývnul a obrátil svou tvář, ušpiněnou od barev, k mé. Strnul jsem.
Byl tak klidný a rozhodnutý, jakoby celým jeho životem byly jen ty malby - téměř jsem cítil, jak z něj onen život vyprchává, když nehledí na své dítě - dílo s tak zvláštním názvem. Nechtěl bojovat, nechtěl se vzpírat a já, přestože jsem jím již od počátků této frašky opovrhoval, jsem k němu pocítil náhlý příval sympatií a také lítosti. Mé vlastní pocity mne šokovaly, děsila mne i vlastní touha být tím namalovaným chlapcem na obraze, přestože jsem věděl, jakou cenu bych za to musel zaplatit.
Ne. Raději budu pozorovat stíny v těch očích, z povzdálí a bezpečí, než aby byly s krutou jistotou tím posledním, co by ty mé mohly spatřit v bolestném návalu agónie. Poznávat a zkoumat.

Štětec i barva, jež držel v ruce, dopadli na zem. Ten zvuk se rozlehl celým pokojem, rozbíjel uši a přitom působil jako andělské volání. Odevzdanost - bojovník, vzdávající se své zbraně v okamžiku své smrti, aby je předal jiným generacím.
Věděl jsem, že jeho obrazy nikdy nezmizí a budou inspirací pro mnohé. Odsuzoval jsem jejich vznik a miloval jejich krásu. Byl jsem uvnitř rozerván na cáry.

Sklonil hlavu - vždy tak hrdou s chladnou maskou ve tváři - a natáhnul ke mně dlaně, spojené v místech tepen. Musel jsem se zhluboka nadechnout, přestože on by to mohl považovat za projev slabosti, která tu skutečně byla a nutila mé ruce se třást, když jsem mu nasazoval pouta.

"Kiethe Normende, byl jste zatknut pro vraždu osmi mladíků, dvou dívek a zneuctění jejich ostatků. Máte právo nevypovídat, vše co řeknete může být použito proti Vám. S Vašimi dalšími právy budete seznámen na stanici," zašeptal jsem tu oplzlou frázi. Byl tak blízko, že ji mohl i odezírat ze rtů - cítil jsem jeho dech na své tváři. Bylo mi odporně.
Usmál se. Avšak z jeho slov šel stále chlad, a přesto jak jsem si byl jistý, že jej jen předstírá, jeho slova mne udeřila hlouběji, než jsem si kdy dokázal přiznat. "Tak jsi nakonec vyhrál, Alexandře…"

Pevně jsem sevřel oční víčka a odvrátil pohled. Z ulice ke mně dolehl zvuk sirén a za malý okamžik již dovnitř vběhla ozbrojená jednotka policie. S těžce udržovanou maskou netečnosti jsem jej předal do jejich rukou a pozoroval, jak jej táhnou ven a poté nakládají do auta. Slova ostatních jsem nevnímal.
Nakonec jsem přešel k obrazu a přejel po něm prstem - tam, kde jsem si byl jist, že barva je zaschlá. Oči mi samy od sebe sklouzly do rohu obrazu, na poslední podpis a poslední jméno, jež se mi zarylo do paměti.
Nohou jsem zavadil o panenku a ta spadla a rozbila se, když narazila na tvrdou zem. Na tváři však stál měla onen pitomý, děsivý úšklebek, ze kterého šel mráz po zádech. Sehnul jsem se a přejel po rysech její tváře prstem, jako bych chtěl pochopit, co se za ní skrývalo. Nic.. pouhá porcelánová hračka. Pro Kietha však celý svět.
Ano, pomyslel jsem si v duchu, když jsem pozoroval, jak odjíždí. Vyhrál jsem, ale za jakou cenu… má lásko?

Zavržený… znovu můj pohled upoutal ten obraz. Zavržený.
Musel jsem se usmát. Ani jsem nevěděl proč. Vstal jsem a vyšel jsem z pokoje. Najednou vše zmizelo. Strach, bolest, pocit viny… jen láska zůstala. Láska k vrahovi, umělci a hlavně k milenci.

Avšak, to je již drahno let zpátky. Nyní sedím v křesle ve svém malém panelákovém bytě, na nástěnce přede mou se skví medaile za mé zásluhy v policejních řadách a já se stále ptám, zda jsem jej nemohl nějak zachránit, přestože vím, že taková možnost neexistovala.
Stále toužím a miluji… a stále si přeji být oním chlapcem z obrazu, který visí nad mou postelí. Dítětem s rozervaným hrudníkem, jehož do neznáma vyprovodily černé oči.

"Kiethe…"