8. Vyprovoď mne na Smrt
Když se Inari probudil, ležel již v měkké obrovské posteli opět sám.
Povzdechnul si a převalil se na bok - z pokrývek stále cítil vůni jejich včerejšího milování. Proč to vůbec udělal? Proč toto vše nechal zajít tak daleko? Vždyť… on jej tenkrát tolik nenáviděl.. to jej okouzlila Belialova vyznání lásky, slovíčka potřeby a zoufalství, které démon proléval u jeho hrobu spolu se slzami, když u něj prodléval noc co noc celých šest tisíc let?
Možná - on sám nevěděl a byl v rozpacích z toho všeho. Nevěděl ani, jak se teď má zachovat. Byl vychováván pro jiné zákony a jinou dobu. Sem již nepatřil. To věděl.
Byl tak naivní, když se uložil ke spánku. Měl raději tenkráte zemřít rukou svého Otce, než takto přežívat v době, která jej nepotřebovala.
Byl už jen legendou, napůl zapomenutou, přestože hrozivou.
A legendy by neměly ožívat - měly by zůstat dokonalé, jako bývaly tenkrát!
Vstal z vyhřáté postele - Belial nejspíš odešel teprve před chvílí - a posbíral několik kousků svého šatstva. Tedy.. Belialova, které mu démon laskavě propůjčil. Ve stylu, jakým se oblékal, bylo až příliš mnoho spěchu.
Snad jej z postele vyhnal palčivý pocit nebezpečí, které cítil ve všech svých buňkách. Jisté bylo jen to, že když seběhnul po schodech dolů, uzřel svou noční můru.
"A hele, náš drahý upírek znovu ožil," poušklíbla se Liniela. V ruce držela kolík - bylo jasné proč tu byla. Stříbro oné zbraně házelo prasátka na stěny. "Pročpak? Že by se v něm znovu objevily jeho krvelačné choutky?"
"Linielo, nechej toho!" okřiknul ji Gabriel… počkat - GABRIEL? Vždyť ten anděl má být mrtev! "Nevšimnul jsem si, že bys někdy dokázala být tak krutá."
Anděla se ušklíbla a ustoupila svému nadřízenému.
"Inari, pojď dolů - nikdo ti neublíží, pokud se budeš slušně chovat."
"Nechovej se k němu jako ke zvířeti, Gejbe," zavrčel Belial, připraven zaútočit, pokud by někdo jen náznakem ublížil jeho milovanému.
"On má pravdu, Beliale. Já jsem zvíře. Monstrum - má právo se mnou takto jednat. Prosím, nehádej se s ním kvůli mně, není to důležité," zašeptal Inari a sešel dolů ze schodů. "Odpusť, nedokážu být jiný…"
Belial zakroutil hlavou a přešel k modrovlasému upírovi. " Tohle neříkej. Tohle není pravda!"
"Je. Pouze ty ji nechceš vidět. Tvá láska ke mně tě činí slabým a zaslepeným, to přece víš…" upír vztáhnul ruku a pohladil démona něžně po tváři. "Tak moc rád bych byl pro tebe jiný, ale nemohu. Byl jsem stvořen, abych zabíjel. Odpust mi."
"Musí zemřít, Beliale. Měl zemřít již před tisíci lety," zašeptala Liniela.
Démon zavrtěl hlavou. "Nemohu vám jej vydat. Zavázal jsem se jej chránit!"
"Závázal ses jej chránit bohu, který dávno zemřel, tím jsi byl své přísahy zproštěn!" zaprotestovala anděla. "Vydej ho, patří nám!"
Moc dobře si byla vědoma, že zde, na neutrálním území, kterým Belialův dům byl, nemůže nic. Toto bylo místo, kam nemohlo ani peklo, ani nebe. Jediný azyl pro vše živé i neživé. Důvod její nenávisti k rusovlasému démonovi.
"Nikdy jsem však nebyl zproštěn přísahy, kterou jsem dal svému srdci. Musím vás poprosit, abyste odešli."
"Až nám jej vydáš, mi odejdeme,"zakroutil Gabriel hlavou.
Belial se ušklíbnul. "Pak Vám přeji příjemnou věčnost!"
+++
Seděl na kříži katedrály, několik desítek metrů nad zemí a nechával déšť spadat na své unavené tělo. Onyxové oči měl zavřené, jakoby již nikdy nechtěl spatřit prokletou nádheru města pod sebou - celého širého světa. Chtěl jen sedět na dešti, užívat si oné kouzelné chvíle. Být sochou, jež přežije staletí, aniž by se jí ty dotknuly.
"Už zase přemítáš nad minulostí, Alexandře? Víš přeci, že to nikdy nepřinese nic dobrého…"
Anděl smrti se pousmál. "Možná už však nic jiného, než své vzpomínky na minulost nemám."
Ten hlas - neslyšel jej tolik staletí! Vysněný hlas, který by mu ukazoval cestu, kam má jít.
"Stále jste se nepoučili ze svých chyb? Mé děti…"
"Vždyť takové jsi nás přeci stvořil, otče. V chybách je ukryta dokonalost, to jsi říkal…"
"Ano," hlas se uchechtl. "A ty jsi byl mou největší chybou."
+++
"Proč jsi mne bránil? Neměl jsi…"
Belial stál u otevřeného okna, opírajíc se oběma rukama o rám a díval se dolů na ulici. Pomalu zjišťoval, že toto jediné jej dokáže uklidnit - vědomí, že všichni ti lidé dole mají také problémy a on není jediným, kdo trpí.
"Protože jsem ti slíbil, že tě nenechám umřít."
Inari si povzdechnul. "Ale nenapadlo tě někdy, že má smrt je jediným východiskem z tohoto všeho?"
"Ne," hlesnul Belial. "Vždy jsem byl příliš naivní…"
Modrovlasý pevně stisknul bílou růži, kterou mu démon daroval a přešel k onomu oknu. "Tento svět mi už nepatří. Není stvořen pro mou vládu - vše je jiné a já... jsem sám. Jediným svého druhu."
"Máš mne…"
Upír se ušklíbnul. "Ano, mám tebe a tvou lásku."
"Zdá se ti to snad málo, Inari? Jsem pro tebe tak málo, že bys mne opustil a nechal je, aby tě zabili? Mé srdce není nic?"
"Tvé srdce je nejkrásnější dar, který jsem kdy dostal a ve který jsem nedoufal. Avšak já byl stvořen bez srdce a proto ti své nemohu darovat. Copak nechápeš, má lásko? My dva nemůžeme být spolu. Zabil bych tě…"
Belial se otočil čelem k upírovi. "Tuhle oběť bych podstoupil."
"Já vím," pokývnul upír a znovu muže pohladil po tváři. "Zemřel bys přeci pro jediný můj dotek z lásky... avšak nyní - vysvítá slunce a pro mne je čas jít."
"Takhle nemluv!" zavrčel démon a uchopil Inariho tvář do svých dlaní. "Nedovolím ti zemřít, nedovolím ti mne opustit. Miluji tě.. miluji…"
Z oka modrovláska sklouzla jedna jediná krvavá slza. Démon vztáhnul ruku, aby ji mohl utřít.
"Ne. Nech ji téct. Bude jediná, kterou věnuji naší lásce, než se mé tělo rozpadne v prach. Musíš mne nechat odejít, rozumíš? Protože já bych nesnesl pohled na tvé tělo, zalité v krvi… Nech mne jít tam, kde už nebude bolest a kde nebude strach a já tam na tebe počkám, než se rozhodneš mne následovat," zašeptal a přitiskl své rty na ty démonovy v posledním polibku. "Vyprovoď mne do věčnosti, má lásko."
+++
Seděl na terase zalité slunečním světlem a nechal jemný vánek cuchat jeho rudé vlasy do chomoutů. Seděl a nevidomě se díval před sebe, dlaně natahujíc před sebe, jako by chtěl zachytit poslední zrnka černého popela, jež rozfoukával vítr.
Seděl a nechal poslední, jedinou slzu skápnout ze svých tváří.
Jedinou slzu po jejich lásku.