7. Inari
Sedmnáctá Dynastie, Egypt
"Dny ubíhají stále stejně, stále ve stejném, nekonečném cyklu východu a západu slunce a.. tito lidé - jsou tak pošetilí. Sblížila mne s nimi jen jejich touha po krvi. Jejich války se stávají ideálním místem pro mé řádění, koupele v horké, lidské krvi.
Avšak i toto ztrácí svou důležitost, začíná to být pohřbeno kdesi hluboko ve mně, stejně jako se vytrácí má touha po životě… kam se ztratila? Odešla spolu se smrtí mých dětí?
Proč vlastně pít krev?"
Úryvek z deníku
+++
Pozoroval rusovlasého zpod přivřených víček očí - každý jeho pohyb, sice trochu uspěchaný, ale ve své podstatě elegantní. Měl na sobě Belialovo velice hebké tričko a volné tepláky. Ležel v neskutečně měkké posteli, zakrytý teplou, vyhřívanou peřinou - tak měkkou a hebkou na dotek, jako snad jen ten nejjemnější len.
Všímal si veškerých starostlivých pohledů k němu, užíval si opečovávání, když byl převlékán a balen do toho tepla. Inari se usmál a prohlédnul si pokoj - svět se od dob jeho vlády tolik změnil. Děsilo jej to a fascinovalo zároveň.
Když se Belial po chvilce vrátil do pokoje, v rukou nesl jakousi průhlednou nádobu, snad ze stejného materiálu, jako příkrov jeho sarkofágu s neskutečně příjemně vonící tekutinou. Krev. Jediné, co onen požitek kazilo, bylo, že byla krávy. Ale i tak by dokázala zasytit a zachránit jeho tělo. Proto se bez děkování pustil do své třílitrové porce. Nevnímal Belialův z části potěšený, z části zhrozený úsměv.
Měl krev. Cítil život… žil!
"Řekni, Beliale, proč jsi mne nezabil?" zašeptal, když spokojeně vyprázdnil půlku obsahu nádoby - cítil, jak se mu do žil vrací síla. "Měl jsi přeci…"
Démon se na modrovlasého ve své posteli smutně zadíval. V jeho očích bylo vše, co nemohl říct nahlas - láska, starostlivost, něha… avšak i zoufání a bolest. Posadil se na okraj postele a vytrhnul nádobu z upírova sevření. "Musíš přestat, bude ti zle - až za chvíli, ano?"
Inari se ušklíbnul - neměl rád toto vyhýbání se otázce. "Chystáš se mne naučit přežívat na zvířecí krvi?" zašeptal smyslně a přivinul se k démonovu tělu. "Chceš mne držet ve svém pokoji? Proto tyhle řetězy?"
Se zavrčením poukázal na pouta, jež ho držela zde, sic jej v ničem neomezovala.
"Ne. Ale svět tam je jiný, než jsi jej znal. Nechci, aby ti v něm bylo ublíženo."
Úšklebek na Inariově tváři byl cokoliv, jen ne příjemný. Byl vítězný - konečně zjistil pravdu. Vše o Belialových citech k němu. "Má láska k tobě tě činí slabým, můj démonský pane," zašeptal. "Měl by ses jí raději vzdát, nemyslíš? Zachráníš tím mnoho nevinných…!"
Démon zavřel oči. "Slib mi, že se nepokusíš uniknout. Prosím."
"Uniknout? A kam?" upír naklonil hlavu na stranu. Pečlivě se opřel do polštářů. Uvelebil se v nich. "Kam bych měl jít? Jak jsi řekl, neznám tento svět."
Cítil, jak začíná být unavený. Jeho tělo se muselo zregenerovat z dlouhého spánku a on mu to musel dopřát.
"Nemusíš se bát - nikam neuteču. Prosím, svlékni mi ona pouta - rozdírají mi kůži!"
"Co mi zaručí, že ti mohu věřit?"
Inari se ušklíbnul. "Jsem slabým, Beliale, stěží se doškrábu támhle k tomu oknu. Proč myslíš, že bych dokázal utéci?"
"Dobrá tedy," démon si povzdechnul a opatrně a pomalu, aby ještě víc upírovi neublížil, jej osvobodil z pout. Upír se usmál a schoval se téměř celý pod pokrývku.
Belial se tomu pouze usmál a vstal. Nechtěl upíra rušit v jeho spánku…
"Dobrou noc, Inari," zašeptal, když vycházel ze dveří.
"Tobě také."
+++
Stál nad Inariho postelí a pozoroval každý pohyb svalů v jeho tváři. Měl by jej vzbudit - to věděl - a dát mu napít krve, jež mu donesl. Všimnul si, že nádoba je již prázdná.
Plánoval nakrmit lidskou krví největší bestii, která kdy chodila po písku země Kemet. Po celé této planetě.
Zrůda, bestie, zabiják…. Inari. Jeho Inari. Tak krásný, tak nevinný. Jeho nepřítel.
Věděl, že dřív nebo později bude muset zemřít. Věděl, a přesto mu dovolil opustit jediné bezpečné místo, jež pro něj znal - jeho sarkofág. Nedokázal by to.
Posadil se na okraj postele a odhrnul prameny modrých vlasů z andělské tváře.
Jak mohl být někdo tak krásný takovou zrůdou? Na jeho otázky však nikdo neznal odpovědi. Možná že je ani nechtěl slyšet.
"Inari?" zašeptal do ticha pokoje. "Inari, musíš vstávat."
Upír sebou cuknul a zakroutil hlavou. Paličatý, jako dítě - vskutku!
"Tohle bylo velice neuvážené, bratříčku," ozvalo se najednou posměšně z rohu. "Zrovna teď není vhodná doba na probuzení antikrista, nemyslíš? Koneckonců - nezaprodal ses ty sám, že jej budeš chránit? Že nedopustíš, aby se probudil?"
"Ashmodee…" zašeptal démon unaveně, neobtěžujíc se ani do rohu pohlédnout. "Je to složitější."
Démon v rohu se rozesmál a vešel na světlo. "Složitější v čem? V tom, že jej miluješ? Nebuď naivní, bratře! On k tobě nikdy nic cítit nebude - jsi jen jeho žalářník. Sice s pěknou tvářičkou, ale obávám se, že jediné, co by na tobě kdy mohl vidět, bude tvá krev," úšklebek. "Je nemrtvý a jako takový on nemá srdce. Sám to dobře víš."
"Mlč už, prosím tebe," poprosil jej šeptem rusovlásek a přejel prsty přes tvář upíra ve své posteli. "Aspoň jednou mlč, když už nedokážeš pochopit nic kolem sebe."
Ashmodeus si povzdechnul a položil svému staršímu bratru dlaň na rameno. "On se nezmění, Beliale. Vždy bude vraždící zrůdou, monstrem, jako tenkrát. Nepamatuješ? Vyvraždil téměř vše živé na této planetě, když jí vládnul, tenkráte před 6 tisíci lety… a když jsme mu vzali vše, abychom ochránili svět, přísahal nám pomstu, již si vzpomínáš?"
Belial pevně sevřel oční víčka.
"Já ano," zašeptal blondýn a klesnul na zem, tak, aby mohl bratrovi pohlédnout do očí. "Já si vzpomínám. Vidím před sebou tvé zoufalství a modlitby k Bohu, aby tě nechal zemřít spolu s ním. Vidím tě, s klíčem k jeho sarkofágu, se slzami v očích hledíc na zemi Kemet, v posledním rozloučení s ní a se vším, co k němu patřilo. Neříkej prosím, že nerozumím. Jsem tvůj bratr!"
Z Belialova oka vyklouzla jediná slza. "Prosím, odejdi," bylo jediné, co dokázal říct… prosím, odejdi a odpust mi, bratříčku, zklamal jsem….
"Dobrá, avšak… musím jim o tom říct, to snad chápeš, ne?"
Rusovlásek přikývnul. Zlomený, zničený, toužící po samotě a jedinému doteku z lásky od svého upíra. Svého? Jak naivní.
Ano, Ashmodeus měl pravdu. Nikdy pro něj nebude nic - avšak stále jej musel milovat. Bylo to v něm, hluboce zakořeněno.
Láska ke krvavému dítěti.
"Oni si pro něj přijdou, Beliale, přijdou, aby jej zničili a ty jim v tom nezabráníš. Prosím, neupínej se na něj znova."
S tím světlovlasý démon zmizel.
Belial sklopil pohled k zemi a povzdechnul si. Věděl - samozřejmě, že věděl, ale doufal, že se to nevyplní. Jak dlouho žil v této utopii? Shlédnul na tvora, nevinně uloženého v jeho posteli a musel se mimoděk usmát. Byl tak krásný. Krása odsouzená k smrti.
Vytáhnul z vázy bílou růži a položil ji na postel vedle modrovlasého upíra.
+++
"Prosím, Bože, ať jsi kde jsi - ochraňuj mého bratra! Ochraň jej od spárů onoho ďábla, který povstal ze tvého lůna a nedovol mu být zatracen. Prosím, zachraň jej a vem si klidně i můj život, pokud takovou platbu uznáš za vhodnou. Jsem tvým dítětem, pokorným služebníkem, poslušným tvé moudrosti. Nyní, naposledy a poprvé tě žádám. Zachraň jej…"
"Zde bůh není, Ashmodee…" zašeptala.
+++
Opatrně scházel schody dolů.
Nevěděl sice, kde se nachází, avšak cítil Belialovu pronikavou vůni a to mu dodávalo odvahu jít dál. Byl posilněn dvěma litry čerstvé, lidské krve, avšak i přesto byl každý jeho krok neskutečně nejistý - bokem se opíral o bíle vymalovanou stěnu.
Interiér domu si příliš neprohlížel. Nejspíš jej nezajímal. Nedokázal v něm najít nic, co by mohlo nějak, jakkoliv souviset s jeho minulým životem, snad proto tak úpěnlivě hledal rusovlasého démona. Snad proto, avšak v jeho činech bylo i něco víc.
"Beliale?" zašeptal trochu ztraceně. Nejnebezpečnější lovec na této planetě nyní nevěděl nic. Byl naprosto odkázán na toho muže. To vědomí jej neskutečně ubíjelo. "Beliale? Kde jsi?"
Usmál se.
Rusovlasý démon stál u otevřeného okna a koukal ven, na zčernalou, avšak osvětlenou ulici. Mlčel. Nehýbal se. Jen stál a pozoroval,dělajíc, že si upírovy přítomnosti nevšimnul. Ten se k němu pomalu, opatrně přibližoval, zachytávajíc se všeho, co mohlo jeho vratké, nestabilní nohy podepřít.
Přešel až k němu a zezadu jej objal. "Beliale?" zašeptal znovu.
"Ano…" hlesnul démon. Jeho pohled utkvěl na bílé růži, kterou upír tisknul v dlani. Chápal, jak obtížné pro něj mohlo být sejít dolů - ale proč?
Upír se ještě víc natiskl k jeho tělu. "Já nechci zemřít…"
"Nemohu jim v tom zabránit," zakroutil démon hlavou. "Zklamal jsem jejich důvěru. Měl jsem tě tam nechat, abys zemřel, abys již nikdy nemohl povstat…"
"Přisuzuješ mi hořký konec."
"Možná že proto, že jím skutečně bude. Již není způsob, jak tě zachránit. Musíš zemřít, abys v pekle pykal za své hříchy, tak mne to učili…"
Upír se ušklíbl. "Ale ty jejich názor nesdílíš…" šeptnul rusovlasému do vlasů. "Prosím, podívej se na mne."
Belial si povzdechnul a obrátil se čelem k upírovi - ten musel na okamžik propustit démona ze svého sevření. Ale ne nadlouho. "A co na tom? Jednotlivec nedokáže ovlivnit masu."
"Já v tebe věřím," špitnul upír a vtiskl mu letmý polibek na rameno. Belial se otřásl. "Věřím v tebe, ve tvou moc, v to, že mne ochráníš… Opustili mě již všichni, prosím, ty neodcházej!"
V upírově hlase bylo něco úpěnlivého, zoufalého, co Belial nedokázal rozpoznat. "Nedokážu to, Inari, nedokážu…"
Upír zaryl nehty do démonových ramen - tvář mu schoval na hruď a zavřel oči. "Já nechci umřít," zopakoval. "Nechci umřít…" upírův hlas pomalu přecházel do hysterického vzlykotu, opakujíc onu proklatou větu stále, stále dokola. Belial jej pevně objal - pohled na zničenou modrovlasou panenku jej ničil ve všech ohledech. "Prosím, Beliale, prosím… nenech mne umřít…"
Upír klesl k zemi. Jeho nohy jej již nedokázaly udržet, jak byly slabé pro malý obsah krve v jeho žilách. Rusovlásek k němu pokleknul. "Inari?" upoutal mírným, něžným hlasem jeho pozornost. "Pokud by se tak mělo někdy stát a ty bys měl zemřít, pak zemřu jako první. V posledním, marném pokusu o tvou záchranu… to přísahám."
Upír vzhlédnul. "Neopustíš mne?"
"Ne," usmál se Belial a pohladil jej po tváři. "Nikdy tě neopustím. Miluji tě."