6. Nejkrvelačnější
Kymácel se ze strany na stranu, tak slabý, že i jemný paprsek světla by ukončil jeho existenci zde, na této jím tolik proklínané planetě. Cítil žízeň, neutuchající žízeň, která jej spalovala…
Jak dlouho spal? Desetiletí? Století? Či snad tisíciletí? A kde to vlastně je? Nepoznával nic, nepoznával ani sám sebe.
Klesnul na kolena, neschopen se udržet na nohou a na samotném pokraji smrti se snažil nabrat vzduch do plic. Zbytečně. Již dávno mu prosté lidské nadechnutí nezpůsobovalo potěšení… vše se zdálo zbytečné… růže?
Tmavé oči se přimhouřily a tmavovlásek natáhnul ruku, aby trhnutím vysvobodil něžný květ zpod tlustého těžkého skla. Růže… co tu dělala? Kdo byl zde, na jeho hrobě? Zdála se stále tak svěží, že zde nemohla ležet déle než pár hodin.
Kdo tu byl?
Prsty se začal samovolně probírat okvětními lístky - některé pro hrubost jeho doteků, které nedokázal kontrolovat, spadly pochroumané na zem. Zamračil se.
Znovu se pokusil postavit.
Modrovlasá panenka se zhroutila na tvrdý kámen - žádné vločky nedokázaly zmírnit následky toho pádu, který se tak stal bolestivým. Ruka ještě pevněji sevřela okvětní lístky růže, upínajíc se k ní jako k poslední naději… černá stuha.
Stuha, jak to, že si jí dříve nevšimnul?
Černá stuha - temnější než noc. Rusé vlasy, tak ohnivé a vyzývavé, stáhnuté jí a donucené tak poslušnosti. Křivý úšklebek.
"Proč jsi mne opustil?"
"Proč, Inari? Miluji tě, vrať se ke mně…"
"Odpusť, nedokážu to…"
"Inari?"
Belial…
"Zemřu pro jediný tvůj dotek z lásky…"
+++
Gabriel stál u okna a pozoroval potemnělé ulice velkoměsta, stále hlučné a přeplněné i pro pozdní hodiny. Alexander stál ve dveřích, navenek klidný a vyrovnaný. Pravé dítě Boha.
"Co bude teď, Alexandře?" zašeptal velice potichu a pevně sevřel okenní rám. Dřevo zapraskalo.
Smrt pozvednul obočí. "Teď? Usedneš na stolec, jež ti byl souzen, a nastolíš mír."
"V tvých slovech je příliš kliček a zlých předzvěstí, nemyslíš?"
Alexander se ušklíbnul a popošel víc do středu pokoje. "Začala válka. Budeme o tvé právo muset bojovat…."
"Bojovat?" zhrozeně. "S kým? S démony?"
"S Bestiemi…"
Gabriel se otočil na místě a zmateně se zadíval na svého milence. "Bestie? Ale ty byli vyhnány do Sfér mimo čas a prostor!"
"S odchodem Boha se mnohé změnilo, Gabrieli, již nic není jako dřív. Svět kolem nás umírá, dávná proroctví o zániku se začínají vyplňovat. Možná se blíží náš konec…"
"Proč jste mne zavolali?"
Alexander se usmál. "Oni věří, že máš boží moc…"
"Nikdy jsem jí nevládnul!"
"Já vím," pokývnul Anděl smrti rameny a přešel k Archanděli. "Tuhle válku nemůžeme tvou silou vyhrát."
Gabriel sklopil hlavu a povzdechl si. "Kdo tedy?"
"Daleko… je velice daleko.. a již se probouzí…."
V předsíni bylo ticho. Jen křehký dopad křišťálového přívěsku a vyděšené nadechnutí, vyrušili posvátnost onoho místa. Zděšení a strach.
Touha.
+++
Uvědomil si to ve chvíli, kdy přívěšek na jeho krku skoro nehlučně dopadl na zem.
Běžel zasněženými zahradami ticha, těmi, které stejnou měrou miloval, jako proklínal, snažíc se co nejrychleji dosáhnout vytouženého cíle své cesty. Běžel, již podruhé v tomto dnu, v touze dosáhnout nejvyššího bohu, doběhnout ke svatyni a zjistit, co se stalo.
Nemohl popadnout dech, avšak nedokázal nohy přinutit, aby se zastavily. Veškerou svou eleganci dal v sázku - avšak zde nikdo nebyl, aby jej mohl soudit? Rudé prameny neposlušných vlasů se mu uvolňovaly z pevného sevření saténové stuhy.
Běžel a neohlížel se - již viděl růžemi obrostlé sloupy nádvoří!
Kroky. Přibližovaly se, velice rychle, blíž a blíž k jeho vláčnému, bezbrannému tělu. Blížila se jeho smrt, nevěděl.
Pro malý obsah krve v žilách mu začínala být zima - jemný háv starého Egypta nedokázal příliš zahřát jeho tělo. Byl tak bezmocný a slabý - proklínal sám sebe. Avšak - co mohl dělat? On. Poslední svého druhu. Nebyl nikdo z jeho přívrženců, kdo by jej zachránil…
Vběhnul na nádvoří a zděšeně se rozhlížel kolem. Nikde nic, nikde nikdo - avšak víko sarkofágu bylo pryč...
Pospíšil si k němu, hnán touhou, která byla známá všem a všemu od počátků věků. Běžel a očima hledal jakýkoliv náznak přítomnosti upíra. Nemohl - nesměl přece odejít daleko!
Modrovlásek zavřel oči a usmál se. Nezvaný návštěvník byl již tak blízko… zaslechnul ostré nadechnutí a pak dopad kolen, jak, zřejmě muž, klesnul k jeho tělu. Oči držel zavřené.
Bál se. Bál se smrti.
Bál se jí pohlednout do tváře.
Pak jej však objaly paže a se zvláštní, nevídanou něžností jej přitáhly na horké, hřejivé tělo. Cítil, jak je kolem něj omotávána jakási látka - tak příjemně hřála a byla hebká na dotek. Byl natisknut tak blízko na kůži, že dokázal zachytit specifický démonský pach. Přes jeho od mrazu citlivou tvář přejel pramen vlasů, rudých jako oheň.
Přinutil se otevřít oči…
Topil se. Znovu, po tolika tisíciletích se topil v černých hlubinách a nenacházel slova.
Zdálo se však, že slova nejsou potřebná, neboť modrovlásek se chápavě pousmál - rty měl celé modré a zmrzlé, byl bledý a velice, velice podvyživený. Cítil z něj touhu po krvi.
"Beliale…" zašeptalo to nyní křehké stvoření. "Přišel jsi mne zabít?"
Červenovlasý se ušklíbnul a ještě víc kolem muže obtočil svůj kabát. Egyptština… jak dlouho ji už neslyšel? Zněla jeho uším jako rajská hudba. "Ne, hlupáčku," zakroutil hlavou. "Přišel jsem tě zachránit"
Zachránit? Jeho? Proč.. vždyť on dokázal jen ničit… povzdechnul si. "Proč?" vyslovil tu hloupou, tichou otázku. Mírně se třásl od zimy, avšak nedokázal se víc schoulit. Musel by přetrhnout onen oční kontakt, zničit sílu a význam tohoto okamžiku.
On si pro něj přišel. Jeho největší nepřítel! Ten, který mu položil na hrob růži, který se mu nad mrtvím, spícím tělem vyznával z nehynoucí, nekonečné lásky.
Belial se pouze pousmál a s nehybným tělem v náručí se postavil. "Teď ne, Inari. Musíme do tepla," hlesnul mírně starostlivě a opustil s ním v náručí prastarý chrám, porušujíc všechna pravidla.
Měl jej hlídat. Měl střežit jeho tělesnou schránku a zabránit jeho probuzení. Avšak jak mohl? Ne.. nemohl jej znovu uvěznit pod skleněný příkrov.
Byl nyní tak čistý, tak krásný, zranitelný.
Tak… nevinný.
Stejně jako okvětní lístky růže, které jemný vítr rozvál po kamenných kvádrech, navždy zapomenuty.