Sex and Religion

Osmnáctá dynastie, Egypt

"Již několik tisíciletí přemýšlím nad svým zrodem, avšak ani zde mi nebyla dopřána možnost odpovědi. Jsem sám a stejně tak osamocen bloudím tímto světem… proč? Na to mi nikdo nedokáže dát odpověď.
A právě proto je tohle můj poslední zápis. Kéž tento prokletý deník nikdy nikdo nenajde, kéž již nikdy není čten, neboť legenda o mé dokonalosti a síle nesmí být pošpiněna něčím takovým. Zůstane zde, po zbytek věků ukrytý všem a všemu, dokud znovu nepovstanu a nezničím tuto zem, jak si zaslouží.
Kéž mi k tomu Bůh propůjčí svou sílu!
Avšak já býval jím! V očích mého lidu jsem byl králem, Bohem, jehož slova byla zákonem. Nyní jsem nic. Jen legenda, vepsaná do tváří těch, jež se bojí zemřít. Avšak legenda zůstává věčnou, nebo ne?

Je jako smrt, je věčná, neměnná.
A proto ji budu následovat."

Úryvek z deníku

+++



Na studenou, kamennou podlahu dopadaly jemné vločky sněhu; vplétaly se do vlasů a vpíjely se do drahé látky černého pláště. Mokřily dokonale upravené, rudé vlasy, napůl kryjící bledý, strohý obličej. Líčidla tekla svévolně po mužské tváři a špinila bělost látky košile na pevné, však nepříliš vypracované hrudi.
Vysoké boty z pravé kůže s pevnou podrážkou ničily nevinnost vloček, nevinných pro svou bělost a dokonalých pro svou krásu. Nevšímal si toho - byl to jen pouhý věčný koloběh života na této planetě, která jej již dávno znechutila.
Vysoké, kamenné sloupy chrámu byly dávno obrostlé trnitými růžemi, které zde sám zasadil. Dávno se vytratila krása mramorových síní. Již nebyl nikdo, kdo by je obdivoval a na počest jejich slávy nechával prolévat krev na jejích oltářích.
Tak dlouho zde nebyl nikdo, kdo by toto dokázal.
Uprostřed ničím nekryté síně stál kamenný sarkofág se skleněným víkem - jedinou věcí, jež zde byla, dalo by se říci i nová, přesto však již i onen kus nesl známky svého stáří. Vše kolem něj upadalo.
Rusovlasý muž si to uvědomoval víc, než kdy jindy, právě na tomto místě. Místě ukrytém daleko od civilizace.
Přešel až k sarkofágu, ignorujíc bolestivý nářek vloček pod svýma nohama. Nahlédl dovnitř, pod skleněný poklop, aby zahlédl krásu. Na jeho průhlednost položil jednu jedinou bílou růži. Ztrácela se pod vší tou šedí kolem.
"Již dlouho jsem zde nebyl, má lásko," zašeptaly studené rty rusovláska. Muž v rakvi se nepohnul. On to ani neočekával.
Prstem v bělostné rukavičce naznačil linii hrany tváře muže uvnitř. Nevšímal si špíny, která na nich pro to ulpěla.
Poslední z Prvorozených dětí boha leželo před ním. V nádherném mramorovém díle prastarých sochařů, dobrovolně uloženo ke spánku pod hvězdným nebem. Nejkrvelačnější z krvelačných, které kdy tato země měla možnost spatřit.
Proč tu vlastně stál? Za jeho života jím opovrhoval… a po jeho "smrti" jej miloval. Jaké klišé, jaká nespravedlnost uvědomění si, že to, o co jste vlastně nejvíc stáli, vám nebude dáno. On se takto rozhodnul - odejít sem a ulehnout ke spánku, znaven z věčného žití, otráven samotnou podstatou lidstva.
Zůstat uvězněný ve svém sarkofágu - tak krásný, tak dokonalý jako za života.
"Inari?" zašeptali jeho rty tiše. "Proč jsi odešel a mne zanechal zde?"
Avšak nejstarší z Krvelačných neodpovídal. Nejspíš nikdy neodpoví.
V tom tkvělo zoufalství jeho lásky.

+++

"Navždy budu tvým andělem…" ta slova se hluboko vtiskla do Alexandrovy mysli, když vstával z Kirilova lože a hledal své oblečení.
"Navždy budu tvým andělem," řekl mu onen chlapec do ouška, předtím než usnul, vyčerpán jejich posledním aktem lásky, který jim ještě byl dovolen, než se on stane všemocným. Ano, Ashmodeus měl pravdu. On nemohl být novým Bohem.
Čím víc nad tím přemýšlel, tím víc mu docházel význam všech démonových slov. Avšak bylo tak určeno, muselo se tak stát!
Vzpomínky! Kradly se mu do mysli a nedovolovaly mu soustředit se na nic jiného. Vzpomínky na Ráj, před Luciferovou vzpourou.
Myslel na Ashmodea, na Beliala, na první boží děti, jež náležely temnotě. Myslel na vlastní zoufání pro jejich ztrátu. Myslel… tolik toho bylo. Tolik bolesti, že žádný ze smrtelných by ji nedokázal vstřebat. Avšak pro bolest on žil, byl jí zrozen. Stejným dílem jako samotným bohem!
Sešel dolů ze schodů do předsíně.
Byl rád, že Kirilovi rodiče po krátké rozmluvě odjeli z města na chalupu - nebylo by vhodné, aby byli svědky přeměny. A ta se blížila.
V předsíni již stáli veškeří představitelé jeho světa: jeho sestra - ztělesněný život; Pistis Sophie - vtělení moudrosti a dalších šest archandělů, jež měli dovoleno vstoupit k božímu trůnu. Ze strany temnoty se dostavil pouze Ashmodeus a Belial - ten však dnes měl podivně smutný výraz. Alexander si nepamatoval, že by jej kdy něco tížilo.
Jedině...? Vyhnal tu myšlenku z hlavy. Tyto vzpomínky nebylo dobré rozdmýchávat!
Obrátil se ke schodům - Kiril pomalu začal scházet dolů - nejistě krůček po krůčku.
Byl čas.

+++

Bolest byla ohromující.
Nečekal nic takového - najednou, najednou se jeho vědomí začalo tříštit na kousíčky. Setinou mysli zpozoroval, že křičí. Jinak nevnímal - svíjel se na podlaze bolestí, jak se veškeré buňky v jeho těle přetvářely, bojovaly s lidskou podstatou Kirilova světa.
Ze zad vystřelila ohromná, bělostná křídla, zářící čistotou.
Téměř po další půlhodině křik utichnul.
Gabriel otevřel oči a svět se mu zdál rozmazaný.
Otevřel oči a poprvé, po tolika tisících let se nadechnul.
Jeho první úsměv byl darován onyxovým očím.

+++

Daleko, tolik desítek mil za polárním kruhem, spadla bělostná růže na šedé mramorové dláždění do nepříliš hluboké závěje sněhu. Skleněné víko ji následovalo a pohřbilo ji pod svou váhou.
Studené, temné oči se otevřely.
"Beliale?"