4. Co bůh? Člověk?
"Nikdy jsem tě o nic nežádal, můj otče," zašeptal. Nikdy jsem po tobě nechtěl nic, ani slůvka uznání, ani milost, či odpuštění. Byl jsem vždy tvým pokorným služebníkem, přestože jsem se někdy vzpouzel… avšak, jestliže jsem tě nikdy o nich nežádal a ty, ve své nekonečné moudrosti tam někde jsi, tam kam já nikdy nesmím a slyšíš mne, prosím tě o jediné. Zachraň ho. Ochraň ho tam, kde já nemohu a odpusť mi tuto mou troufalou žádost, avšak byla pronesena s láskou k tobě a k němu. S čistou a nezištnou, tou, která je pro tebe svatá…"
"Tady už Bůh není, Alexandře…" ozvalo se z druhého konce katedrály. "Nikdo nevyslyší tvé modlitby. Jsi zatracen a ztracen, stejně jako všichni z tvých dětí, které tak miluješ a tolik chráníš. Neunikneš sudbě osudu!"
Anděl Smrti vstal a pokřižoval se. "Co ty víš o našem osudu, Ashmodee. Nikdo nedohlédne tak daleko."
"Možná je náš osud blíže, než si myslíš. Pohlédni, můj drahý - tvé milované ovečky nás nepotřebují. Žijí své životy a na Boha a anděly zapomínají. To proto zemřel, nepamatuješ se? Budeme zapomenuti…"
Alexander zakroutil hlavou. "On nás spasí…"
"Gabriel," odfrkl si kancléř Hlubiny a opřel se o jednu z nepohodlných dřevěných lavic. "Upínáte se k němu, jako k samotnému Bbohu, ale on jím nikdy být nemůže."
"Já vím."
"Tak ty víš?" protáhnul. "Tak proč to divadlo? Všechen ten mumraj kolem? Nač, když je zbytečný? Až příliš tě miluje - a ty až příliš miluješ jej, vzpomínáš si?"
Černovlásek pevně sevřel ruce v pěst. "Věřím, že nás zachrání. Má z nás všech tu nejsilnější moc."
"Ale jeho moc byla vázána na moc Boží. Jak silný bude teď? Bez patriarcha v zádech, hm? To jsou snad andělé již tak zaslepení, že to nevidí? Je nejslabší článek už tak oslabeného řetězu a navíc… je bez křídel."
Smích.
"Nedotkneš se jej!"
"Opravdu?" padlý anděl přešel k černovlasému a odhrnul mu neposedné prameny z tváře. "A kdo my v tom zabrání?"
+++
Podlaha skvostné katedrály byla pokryta krví.
Uprostřed všeho toho tratoliště seděl anděl. Bez tváře a beze jména. Kolem něj vlály černé vlasy, slepené onou nečistou tekutinou. Smál se. Smál se tak, jak jej ještě nikdo neslyšel a nechal na sebe dopadat velké kapky krve, prýštící z kříže nad sebou.
Pochopil.
U dřevěné lavice se krčil blonďatý démon. Tvář měl stáhnutou bolestí - bolestí a vztekem. Byl vyděšený a zoufalý, avšak nedával to znát. Tisknul se k lavici a zdálo se, že s ní chce splynout, když temný anděl povstal a z jeho zad vystřelil pár rudých křídel. Měly barvu zaschlé krve.
"Mýlíš se, Ashmodeee… Bůh je všude!"
Vzduch proťalo ostří.
"Bůh je v nás."
+++
Kiril běžel ulicemi. Nechtěl věřit - nemohl věřit - a přesto vše se zdálo být tak skutečným. Nenáviděl se pro to.
Běžel dál... co nejdál od všech těch fanatických pitomců. Chtěl za ním, chtěl najít Alexandra, protože jemu jedinému nyní věřil. K němu jedinému se upíral jako ke své záchraně.
Každá ulice, ačkoliv ono město znal tak dobře, se najednou zdála stejná - stejně pustá, stejná a k nerozeznání od těch druhých, taktéž prázdných. Kiril cítil strach. Moc dobře si tu zrádnou emoci uvědomoval, ale nedokázal s ní bojovat.
"Alexandře!" vykřiknul, když vběhnul do překrásné katedrály. Anděl smrti klečel pod křížem a modlil se. Temné vlasy se mu vyvlékly z gumičky a nyní nedbale zcuchané dozadu vytvářely spletitou síť lesknoucích se šňůrek. Nehnul ani brvou, snad muže ani nezaregistroval. Snad. Možná.
Prostě dál seděl a modlil se k Bohu tak, jak to dělal po celý svůj život. Nekonečno v nekonečnosti.
"Alexandře…" Kiril doběhnul až k němu a kleknul si vedle něj. "Alexi, slyšíš mne?"
Muž pokývnul hlavou. "Nedělej tu takový hluk. Je to dům Boží…" zašeptal. Políbil sepjaté ruce a poté otevřel oči. Oči, které byly bránou do světa mrtvých.
"Odpusť tedy," povzdechnul si blonďáček. "Hledal jsem tě, proč jsi odešel?"
Černovlasý zakroutil hlavou. "Nemám rád lidstvo. Je tak zkažené, plné nenávisti a předsudků," hlesnul. "Kvůli nim náš nehmotný svět umírá."
Kiril jej pevně objal. "Nechci, aby ses pro ně trápil…"
"Nesahej na mne, Gabrieli, zkazím tě," Alexander se mu vytrhnul ze sevření. "Nesmíš se mne dotýkat, nesmíš se se mnou stýkat, nebo na mne mluvit…"
"Já nechci být nový Bůh!" vykřikl Kiril. Alex se zarazil. "Nechci být Bbohem, rozumíš? Já chci žít! S tebou!"
Alexander zakroutil hlavou a vzal Kirilovy dlaně do svých. "Tohle nesmíš říkat, Gabrieli. Jsi naše jediná naděje. Bez tebe zanikneme."
"Ale já nechci.. já nechci být andělem….." z Kirilových očí sklouzávaly slzy. "Nechci…"
Anděl Smrti jej pevně sevřel ve svém náručí a nechal jej zarýt prsty do svých ramen. Bolestivě, ale to nebylo podstatné. "Pokud mne miluješ, Gabrieli, pokud mne miluješ, budeš mým andělem," zašeptal. "Pokud nechceš být andělem pro ně, buď spásou pro mne. Zachraň mne, prosím…!"
"Dobře, budu tvým andělem," zašeptal po několika dlouhých minutách ticha, chlapec. "Budu andělem... hříšným ve své lásce k tobě."
+++
Ashmodeus s úšklebkem pozoroval objímající se dvojici a snažil se pochopit obsah toho všeho. Tohle byl Gabriel! Nejdokonalejší anděl z okřídlených, vládce nebes. Dítě Boží lásky.
Ještě jednou se ušklíbnul nad tím výjevem a sevřel dlaň v pěst.
Jistě.
Kdo by Gabriela nemiloval…