Sex and Religion

"Na počátku Stvoření samotný Bůh odvrhnul svou špatnou polovinu, aby mohl být tím nejčistším a nejnevinnějším. Svůj opak nazval Satanem a uvrhl jej do hlubiny - bezedného Jícnu mimo čas a prostor.
Těsně předtím, než stvořil samotný vesmír, dal život dvěma svým dětem - nejmilovanějším dětem. Stvořil život a stvořil smrt, a tak dal vzejít samotnému koloběhu života.
Potěšen sílou Stvoření dal zrod nejsilnějšímu ze svých služebníků a pojmenoval jej Gabriel. Dal mu vládu nad životem a smrtí i nad vším, co kdy utvoří, aby to spravoval a oslavoval tím Boha. Byl tím nejčistším a nejkrásnějším andělem na nebesích.
Vysoký muž oblečený v dokonale padnoucím obleku, s vlasy temnějšími než havraní pírka se odmlčel - snad proto, aby se mohl nadechnout. Možná v tom však bylo i něco jiného.
"Četli jste Bibli? Zaslepenci - vše nebývá tak pohádkové a kouzelné jako v oněch příbězích. Když Bůh stvořil lidi a dal jim nejvzácnější dar, který kdy mohli dostat - smrt - a naučil je se jí bát. Pověřil všechny anděly chránit tyto tvory, nedovolit zlu, jež vždy stálo v pozadí všeho, dosáhnout na ně a zkazit jejich nevinnost.
Měli jsme za úkol ochránit Vás. Nepodařilo se nám to. Zlo vás ovládlo a pohltilo.
A v těch dnech, kdy veškerá naděje byla ztracena a dobro bylo nuceno podrobit se zlu, Bůh ztratil to nejčistší, co bylo na nebesích. Gabriela.
Zhřešil. Zradil Boží lásku, která mu byla vtisknuta v hodině jeho zrodu a byl odsouzen k soudu horšímu než smrt. K Věčnému zoufání a zapomnění, bolesti a beznaděje..."
"Proč nám to vše říkáte?" přerušila ten dlouhý monolog žena s prošedivělými vlasy. Liniela se něžně usmála.
"Je to důležité, aby jste pochopili. Pochopili vše, co vám chceme říct."
"Proč bychom vás vůbec měli poslouchat?" zahřměl Kirilův otec nazlobeně. Ta dvě pážata jej už otravovala. Tak mladí a myslí si, že vše ví? Pche!
Černovlasý si povzdechl a prsty prohrábnul dlouhé, rovné vlasy - spadající mu až k podlaze. "Zmlkněte už. Jste jen prach na mých botách," zavrčel.
"Bratře, uklidni se, prosím..." hlesla Liniela a položila muži dlaň na rameno. Ten však sebou jen trhnul, když se shora ozvalo dupání. Kiril. "Nejsme tu, abychom se hádali.. mám pokračovat?"
Přikývnul.
"Dobrá, tedy - Gabriel byl odsouzen k upálení zaživa před Božím trůnem. Byl proklet - již nikdy se nemá setkat se svou láskou, nikdy již nesmí spatřit onu tvář. Bude trpět pod vzpomínkami, pod myšlenkami na tvář bez ničeho. Osobu beze jména.
Takový byl původní verdikt.
Museli jsme jej však pozměnit, neboť Bůh zemřel. A stejně jako zemřel Bůh, zemřel i Ssatan a na nebesích i v Hlubinách se rozpoutaly války, které postupně prosakují i sem, na hmotnou zemi a zanechávají ji v troskách. Globální oteplování je pouze jeden z mála jevů, které můžete uhlídat.
Museli jsme nechat Gabriela znovu se narodit. Znovu existovat se všemi svými vzpomínkami a svou hanbou. Potřebovali jsme jej - aby mohl zastoupit našeho Boha. Usednout na stolec Boží a vládnout našim světům."
"Ale jak to souvisí s námi?" ozvala se znovu Kirilova matka. "Proč nám to říkáte?"
Liniela se usmála. "Protože Gabriel je zde. Uvnitř těla vašeho syna. On je..."
"A DOST!"
Černovlásek se ušklíbnul, když Kirilův otec vybuchnul vzteky. "Odejděte okamžitě z tohoto domu!"
Kroky na schodech se zrychlily. "Otče? Co se děje?"
Do místnosti vběhl nádherný chlapec se světlými vlasy a nervózně se rozhlédnul po pokoji. Ztuhnul. To, co viděl, se mu pranic nelíbilo.
"Linielo..." to jméno opustilo jeho rty tak nějak samovolně. Ty samé rty, které byli nyní v šoku a zděšení zakryty jeho dlaní. "Ne..."
Dívka na něj hleděla okouzleně. Byl tak krásný, stejně nádherný, jako když vládnul nebesům za pomoci Boha. "Gabrieli," zašeptala podmanivě.
"Ne.. ne..." kroutil chlapec hlavou a snažil se couvat. Jeho mysl byla najednou zahalena vším, co mělo být potlačeno - stačil jediný pohled do anděliných očí.
"Gabrieli," šeptla znovu. "Můj pane, prosím, poslouchejte mne..."
"Sestro, ubližuješ mu," ozval se po několika minutách ticha černě oděný muž. Odlepil se od stěny a pomalým krokem přešel ke chlapci, ignorujíc zděšené rodiče, pozorující na zemi se choulící a za hlavu se držící postavu jejich syna, která křičela.
Přešel až k němu a pokleknul, aby mohl vzít jeho tvář do svých dlaní.
"Proč.. proč jste se vrátili, jste jak.. noční můra..."
Cítil plameny! Plameny, které spalovaly jeho tělo - ale pak si vzpomněl na jedny oči. Bezedné, ty, pro které mělo cenu žít a trpět v té výhni. Černé, onyxové a tajemné. Přenádherné ve své nepolapitelnosti a utrpení.
"Alexandře.." zavzlykal.
Černovlasý zavrčel a obrátil se ke své sestře. "Co jsi mu provedla?"
"Nic. Dala jsem mu okusit sílu života a nechala jej rozpomenout se. Pamatuješ? Pohled do mých očí jej měl probudit...!"
Černovlasý pevně sevřel chvějící se tělo.
"Měl bys jít od něj, Alexandře. Nechceš jej přeci znovu pošpinit? Je čistý. Čistý jako právě zrozená lilie na Nebeských zahradách Edenu...."
"Zmlkni, Linielo," hlesnul.
Světlovlasý chlapec kolem něj pevně ovinul paže. "Neodcházej, nechoď.." škemraly chvějící se rty. "Alexandře..."
Alexander si povzdechnul. "Dnes, jakmile odbije dvacátá čtvrtá hodina, hodina půlnoci, budeš znovu Nejvyšším z nás. Bude ti vrácena svoboda a dostaneš zpět svá křídla. Pak už znovu budeš tím nejčistším. Odpusť, prosím."
Pustil jej ze své náruče a nechal jej jen tak ležet na zemi. Místností zavlála křídla temnější než noc.. a pak? Nic.. jen pár peříček dopadlo na dřevěnou podlahu.

+++

"Gabrieli, musíš pochopit, že jsme neměli na výběr!"
Blondýn přešel k oknu a rozhlédl se po sluncem osvětlené ulici. "Zabili jste mne a nyní po mě žádáte pomoc?" tiše. "Vrhli jste mne do plamenů a teď doufáte, že Vás zachráním? Až příliš troufalé, nemyslíte? A ještě děsíte mé rodiče..."
Liniela se zamračila. "Oni nejsou tvými rodiči, můj pane. Posloužili pouze jako..."
"Ticho! Kde je?"
"K-Kdo?" zarazila se dívka.
"Alexander. Kde je?"
Světlovlasá anděla, samotný Život, přešla blíže k němu a položila mu dlaň na rameno. "Nesmíte se s ním znovu stýkat, můj pane. On je zlo. Zničí vás! Pošpiní!"
"Mluvíš o něm jako o zvířeti, a přitom je to tvůj bratr..."
Liniela se zasmála. "Ale on je zvíře, můj pane!" vykřikla. "Vždyť on je ztělesněná bolest. On je Smrt!"
"Ptám se, kde je!" nehodlal ji poslouchat. On jej znal - znal tu osobu, která zmírala pod tíhou posledního soudu, který přinášel den co den, každou sekundu svého života. Znal a takového jej milovat.
Pro takového Alexandra byl přeci ochoten položit vlastní život. Zničit veškeré zásady vlastního bytí - ano, znovu by zemřel. Obětoval sebe pro jediný jeho dotek z lásky.
"V nějakém z blízkých kostelů..."

+++

Klečel pod monstrózním křížem kaple a modlil se. Modlil se k Bbohu, jež dávno zemřel a kterého nenáviděl. Avšak proč? Sám nevěděl... Snad za svou vlastní hříšnou duši - nebo za něj? Z jeho rtů proudila slova tužby po odpuštění.
Avšak žádná krev již nebyla prolévána, jež by mu ono odpuštění dávala. Ani zde, ani před Trůnem Božím - nikdo nevyslyšel jeho prosby. Jeho zoufalý řev, vycházející z hlouby duše.
Vrátili mu Pána, ale nevrátili mu lásku. Nechají jej trpět v jeho blízkosti bez možnosti se jej dotknout. Ano - a on by to ani neudělal. Nesnesl by další pohled na něj, zlomeného, uvězněného na kříži v objetí posvátných plamenů.
Ne.
Museli vyhrát válku a nastolit pořádek. Nebo prohrát a po jeho boku zemřít. Jenže...
...jak může zemřít...
SMRT?