Sex and Religion

Já u pramene jsem a žízní hynu;
horký jak oheň, zuby drkotám;
dlím v cizotě, kde mám svou domovinu;
ač blízko krbu, zimnici přec mám;
nahý jak červ, oděn jak prelát sám,

Zdá se, jako by dny ubíhali čím dál tím víc pomaleji. Snad je to horou učiva, které se mi nahromadilo na mém pracovním stolu a několik domácích prací, jež jsem stále nesplnil a s nimiž nemohu otálet. V hlouby duše jsem však věděl, že to nebylo ničím z toho, co jsem jmenoval.
Celý můj život jakoby se scvrknul do svíce, která ležela na stole. Nesvítila. Nerozžhnula se již celý dlouhý týden. Můj anděl tu nebyl, aby mne chránil a střežil. Proč? Kde jen se toulal, že na mne nepomyslel? Zajisté - měl i jiné starosti, než jsem já. Avšak já jej tolik postrádal.
Od chvíle, co jsem jej poprvé zaregistroval se tato má závislost na něm jen zvětšovala. Postupně, jak naše spojení narůstá, dokážu i vycítit jeho náladu, dokážu zjistit, zda-li schvaluje či ne, mé jednání. Je to zvláštní. Ještě nikdy jsem nebyl s nikým tak úzce spjat. Bojím se toho. Bojím se jeho a jeho síly. Bojím se a přesto je miluji. Anděla Smrti…

Směji se v pláči, doufám v zoufání;
mně lékem je, co jiné poraní;
mně při zábavě oddech není přán;
já sílu
mám a žádný prospěch z ní,
srdečně přijat, každým odmítán.

"Alexandře.. už zase prosíš za odpuštění. Jako bys nevěděl, že nikdy nepřijde…"
Černovlasý anděl se pomalu zvednul z podlahy a obrátils e k nezvanému návštěvníkovi. Oči měl sklopené k zemi, tak nějak zoufale si prstem pohrával s pramenem dlouhých černých vlasů. "Prosím za nás za oba," tiše.
Světlovlásek přešel až k němu a vtulil se Smrti do náruče. Nechal ji, aby kolem něj zdrženlivě omotala paži, v níž třímala kosu. "Nepotřebujeme žádat o odpuštění," zašeptal nakonec Alexandrovy do ucha. "My jsme se ničím neprovinili."
"Kéž bys měl pravdu, milovaný," hlesnul černovlasý. Hlas obou andělů byl tichý - ne však pro úctu z posvátného místa, spíš pro jejich vlastní strach, jejich vlastní touhu přežít a žít pro toho druhého. "Kéž bychom mohli žít onu utopii, o které tu mluvíš. Život beze strachu ze znesvěcení."
Blonďáček se poprvé usmál. "To ty jsi mne znesvětil, pamatuješ? Ty, svým hříšným tělem plném zloby a touhy po násilí a odplatě. Nehodný syn…"
"Proklínáš mne proto?"
"Jak bych mohl?" plavovlasý anděl pozvednul tvář k té Alexově, vychrtlé ale přesto nádherné. "prosil bych tě o to sám, kdybys to neudělal."
Alexander jej pohladil po vlasech a odvrátil tvář. Musel se dívat na cokoliv, jen ne na něj. "Tolik mne miluješ?"
"Tolik," pokývnul muž v jeho náručí. "Zemřel bych pro tebe."
Smrt se ironicky ušklíbnul. "Jednoho dne přijde čas, kdy za své hříchy budeme platit oba," hlesnul. "A oním platidlem nebudou slzy. Jen bolest, nekonečná bolest a agónie prýštící ze samoty. Plameny ohně spalující naše duše."
"Pak chci prožít čas, co nám zbývá, láskou."
Alexander bělovláska něžně pohladil po tváři. "Jsi moje vše, Gabrieli. Jsi vše, co teče v mých žilách."

Jen to mi nesporné, co plno stínů;
kde světlý den, tam cestu
sotva znám;
kde průzračnost, tam výkladem se minu;
svou znalost vděčím náhlým náhodám;
vše vyhrávaje, čím dál smolněj hrám;
dlím "dobrý večer", jitro-li se skví;
když ležím naznak, strach mám z padání,
bohatství čekám, ničí nejsem pán;
mám vše, co chci, - nic, na čem srdce
lpí -
srdečně přijat, každým odmítán.

Blonďáček na posteli se s tichým výkřikem probudil - ten sen. Ten neskutečně živý sen, v němž poprvé spatřil jeho tvář.
Rychle se rozhlédnul. Svíčka na stole plála jasným plamenem.
"Alexandře," usmál se blonďáček a znovu se položil do peřin, uklidněn jeho přítomností. Ač - neměl by, vždyť on byl andělem Smrti. Vtělené zlo, nejmilovanější syn mrtvého boha.
Cítil, jak se vzduch kolem rozechvěl, jako by jej konejšil do spánku. Již dávno se naučil těchto zvuků nebát. Patřili k němu a Alexander patřil jemu. Tak to mělo být.
Zavřel tedy oči, spoléhajíc, že jej tajemný anděl ochrání.

K věcem, jež neznám, horoucně se vinu,
ženu se k cíli, jehož nežádám;
kdo ke mně vlídný, tomu dávám vinu;
kdo mluví pravdu, tomu lhářů lám;
můj druh je ten
, kdo vemluví mně klam
a "labuť černá je jak havran" dí;
v tom spojence zřím, kdo mi ublíží;
mně jedno, jsem-li šalbě ve psí dán;
mám v mysli vše, jen ne to nejbližší,
srdečně přijat, každým odmítán.

Když znovu otevřel oči, do pokoje se již dralo jasné sluneční světlo zpod těžkých záclon.
Kiril se usmál a pomalými, úspornými kroky přešel k tomu oknu, aby roztáhnul závěsy a otevřel okno. Spokojeně se protáhnul a potěšil e pohledem na pomalu ožívající ulici. Pátek - jak krásně to znělo, a škola začínala až za dvě hodiny. Miloval, když jim ráno odpadávaly hodiny. Mohl déle spát.
A venku.. venku bylo tak krásně!

"Jsi si jistý, že chceš jít dovnitř?"
Zeptala se plavovlasá anděla muže vedle sebe. Temné obsidiánové oči beze dna se přimhouřili a černovlasý klidně přikývnul. Pokud cítil strach, či jakoukoliv emoci, nenechal ostatní ji uzřít. Byl dokonalý, jako socha.
"Jistěže," zašeptal tiše.
Anděla se pousmál a zazvonila na zvonek. Do vlasů se jí opřelo slunce a ona se usmála. Krásně, něžně. Nic nepředstírala ve své touze po kráse a štěstí, které roznášela. Život. Ta nejdokonalejší bytost v celém vesmíru - shodou okolností stojící vedle svého pravého opaku, nechala padnout paži k bokům, které halily řasené, k zemi dlouhé šaty.
Byla nádherná, i podle andělských měřítek. Pravý opak svého bratra - a proto jí byla svěřena vláda na nebesích.
Černovlasý však nic z toho nevnímal, pouze si povzdechnul, když se dveře otevřeli a postarší žena se na ně překvapeně zadívala.
"Ach…" vykoktala mírně překvapeně. "Vy jdete asi za Kirilem, že? Ale on ještě spí - má školu na později. Mám mu vyřídit, že jste se stavovali?" vyhrkla. Asi nebyla zvyklá bavit se s lidmi, které neznala.
Liniela se na ženu usmála. "Ne, jdeme za vámi. Smíme dál?"
Její hlas byl tak krásný, tak podmanivý a okouzlující… žena jí s radostí v srdci pokývla. Černovlasého si snad ani nepovšimla.
Dům byl zevnitř velice krásný a malebný, stejně tak, jak sliboval svou vnější fasádou. Černovlasý se ušklíbnul při pohledu na velký kříž na stěně - lidé.
"Musíme vám říci něco důležitého, prosím, posadíte se?" žena přikývla a udělala, co po ní anděla žádala. "Něco, co se týká vašeho syna…"
Nestihla však doříct.
"Co provedl?" zahřměl silný, hrubý hlas odedvěří. Kirilův otec byl vysoký, poněkud obtloustlý a vše, jen ne přátelský a přívětivý. Liniela se pousmála však i na něj.
"Nemusíte se bát, on nic neudělal.," zakroutila hlavou. "To my jsme pochybili."
"Pochybili? To nechápu," ozvala se Kirilova matka.
Liniela si povzdechla. "To kvůli nám je nyní zde…"

Ó kníže, každý, kdo to čte, nechť ví:
nic neznám, ač mám o všem vědomí.
Jsem stranický, jsem zastánce všech stran.
Co chci? Být z těch zas, plat kdo bráti smí,
srdečně přijat, každým odmítán.

Černovlasý v rohu pokoje se špičkami prstů dotknul kříže na stěně.