Sex and Religion

Toto je můj epilog.
Epilog příběhu, jímž jsem vás vyprovázel, ačkoliv se to takovým nemuselo zdát. Já.
Bytost bez existence, za kterou by snad stálo bojovat, bytost bez cílů, které by se snad daly splnit. Bytost s jediným a posledním přáním, které nikdy nebude splněno. Takovým byl a je můj život a můj odkaz - nikdy nekončící nekonečnost věčnosti plná smutku a osamění, střádání a okraji propasti - té bez konce, plné beznaděje a zoufání a touhy... po čem? To nikdo - ani já sám - neví.

Neboť, kdo kdy miloval Smrt?

+++

Seděl na židli a pozoroval z okna davy kolem proudících lidí. V ruce držel hřeben, do něhož bylo zapleteno několik jeho vypadnutých vlasů barvy slunce. Pravačkou se opíral o rám a díval se dolů... na chladný, studený beton ulice. Stejně studený a chladný, jako srdce, které mu bylo v hrudi. Srdce, která ač chtělo, nedokázalo milovat. Srdce přimknuté k obrazům na stěně - k muži na nich.
Miloval jej. Tím si byl jist. Miloval, ačkoliv nespatřil, miloval, ačkoliv nepoznal.

Láska… co to vlastně znamená?

A kde je on?

KDO je on?

"Alexandře!"

+++

Neviditelné paže objaly postavu blonďatého chlapce a tělo ledové jako sama Smrt se natisklo na to jeho.

+++

Chlapec se usmál a položil ruku na místa, kde jej svíraly paže pro něj neviditelného muže.

"Už mne neopouštěj…"