4. Oddanost
Hush, child, darkness will rise from the deep,
and carry it out into sleep, child.
Darkness will rise from the deep,
and carry it out into sleep.
Vídám jej. Každý den jej vídám ploužit se, tiše, nepozorovaně, po dlažebních kostkách chrámu, ztěžka zdolávajíc metr za metrem, jako to nejnebezpečnější zlo, v jehož mysli dlí nenávist.
Můj syn. Mé dítě, to, které jsem uvrhnul do věčné nicoty a zoufání.
Zradil jsem jeho důvěru ve mne již dávno, dávno před narozením ostatních okřídlených. Tak dávno, že ani nejstarší kroniky mého světa si to nepamatují. Nyní sklízím ovoce svých činů. Zdá se trpké. A snad tím i opravdu je.
Avšak, pokud jsem v jeho očích tak špatným, tak opovrženíhodným, jak se při myšlence na něj cítím, zasloužím si tuto jeho nenávist.
Slyším měkké dopady jeho bosých nohou na tvrdé kameny, bodající do té bledé kůže, jako tisíceré nože, nenasytné jeho božskou krví, po které touží čím dál tím víc. Takový se zdá. Shrbený, zoufalý. Zničený.
Můj syn.
+++
My only son,
I'll shape your belief,
and you'll always know
that your father's a thief.
And you won't understand
the cause of your grief,
but you'll always follow
the voices.
Černá křídla téměř zastínila oblohu. Nestřežila, nehlídala, snášela mor a bolest, tak, jako tisíce let předtím, ostříží hluboké oči pozorovali svět pod sebou.
Stál na vrcholku té nejvyšší z pyramid, samotném mramorovém bodci, který ještě znásoboval její krásu a slávu, jíž dosáhne v letech budoucích. Nepozorován stál a pozoroval hemžení lidstva pod sebou. On. Alexandr. Ten, jež byl vyvolen Bohem.
Vyvolen pro Smrt.
Avšak nyní cítil vítr ve vlasech, cítil horké paprsky slunce na svých tvářích. Žil,sic nedýchal, a naslouchal jemnému zpěvu ptáků. Nyní si to mohl dovolit. Všude v jeho mysli byl klid a mír a na tváři mu hrál úsměv.
Nikde nebyl žádný kříž, pod který by poklekal, nikde jeho Bůh, jež by nařizoval. Žádná víra, které by musel dostát.
Teď ne. Už nikdy.
Vždyť on byl vše!
Pevné dlaně jej zezadu obemkly, jako by jej chránily a závan Nilu vystřídala něžná vůně pomněnek. Světlé vlasy propletly svou krásu s těmi černými, uhelnými, jak nejhlubší jámy pekelné.
"Alexandře…"
+++
My only son,
your spirit will
hate her.
The flower who married
my brother the traitor.
And you will expose
his paltaple behavior,
for you are the proof
of how he betrayed
her loyalty.
"Zemřel bys pro něj, Alexandře?"
Ta otázka, zarývala se hluboko do jeho mysli. Zemřít? On, vždyť on sám je smrt. Jak by mohl zemřít…
"Zemřel bys pro něj, Alexandře a obětoval bys mu svět? Zradil bys veškerou důvěru, kterou jsem vložil na tvá bedra, mé dítě? Zemřel bys?"
Bledé rty se zachvěly a krví - krví od pláče podlité oči - se zvedli k Božímu trůnu. Byl tu sám. Jen on a jeho všemocný otec. Nikde nikdo. Jen on, krev, zoufalství a cosi nepolapitelného, sedícího na trůně, něco daleko převyšující veškeré Alexandrovo vědění a chápání.
"Prosím, prosím, ušetři jej…"
Zašeptal bezradně. Jakoby snad někdy věřil, že pouhá slova jeho otce odradí od jeho úmyslu, že ukonejší jeho duši, a ta se pak podvolí jeho přáním. Přesto to zkusil. V pláči žadonil o smilování. Ne pro sebe.
Pro anděla s blonďatými vlasy, kterého přece nemiloval. Nebo si to alespoň nalhával.
Pro něj.
"Zradil mne, zrada se neodpouští, mé dítě, to ty přece musíš vědět ze všeho nejlépe. Trestá se Smrtí. Trestá se tebou!"
Nehty černovlasého se zaryli do kamenných kvádrů na podlaze, až se některé zlomily, jakou silou byly proti kameni tlačeny.
"Ale já zradil taky!"
Ano, i on zradil. Oba ji zradili.
Zradili boží lásku.
Milovali.
+++
My only son,
each day you grow older,
each moment I'm watching
my vengeance unfold.
The child of my vibe,
the flesh of my soul,
will die in returning
the birthright he stole.
Blonďatý chlapec seděl za pracovním stolem.
Papír, který právě upřeně studoval ozařovalo mihotavé světlo z LCD monitoru jeho počítače, na němž práve hrála jakási podivná, tichá, melancholická hudba skupiny, kterou v podstatě ani neznal. O kterous e nezajímal. Jen ji měl, jako většinu svých věcí z popudu,. Náhlého popudu, že tohle - právě tohle - potřebuje, nevědíc k čemu.
Nevědíc co, jak, kdy… proč.
Pozoroval tvář, jež měl před sebou, načrtnutou uhly, které se válely všude po dřevěné desce. Prach z ořezávátka se zarýval hluboko do mikrospor mezi jednotlivými atomy dřeva.
Znal ji.
Podivným způsobem ji znal, ač si byl jist, že toho muže nikdy předtím nespatřil.
Znal toho muže na plátně. Znal jeho jméno, nic víc. Jakoby podvědomě tušil, že právě tohle je on. Ale kdo to byl?
Muž, jehož jméno se mu kradlo do snů.
Muž, kterého až pozná, tak on zalepí tu podivnou prázdnotu uvnitř jeho těla. Srdce. Duše, pokud taková věc existovala.
Akexander.
"Christophere! Je večeře!"
Z uvažování jej vytrhl hlas matky. Naposledy shlédnul bravurně vykreslený portrét, pak vzal onen papír do rukou a připnul jej na nástěnku. Seběhnul po schodech dolů do kuchyně. Nezavřel za sebou.
Uprostřed pokoje stál, nikým neviděn, temný stín. Slzy mu skrápěly tváře, tak chladné, tak zničené, že pro nikoho nemohly být okouzlujícími. Stál a jen tak, tiše, pozoroval stěnu. Stěnu prlnou nákresů. Stěnu, plnou jeho.
Jeho vlastní tváře.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář