3. Úsvit
The orange sun I saw with you at dusk
making a face about to cry, the big farewell.
"Nikdy jsem nevěřil v čistotu a nevinnost. Až s tebou. Protože ty jsi tu svou obětoval pro mne. Pro mou zčernalou duši plnou nenávisti. Zachránil jsi mne a sám jsi padl. Teď je na čase zachránit tebe."
+++
Watching your innocent face
as you played in the glimmering waves.
Running all over the beach barefoot,
How I adored you.
Your name we wrote in the sand,
and the shells we adorned it with,
shoulder to shoulder
we watched as the waves wiped it away before us.
Byl.
Neviděn a přesto byl. Stál blízko. Tak nebezpečně blízko kůži, zcela pohlcené slunečními paprsky. Pozoroval zamračenou, unavenou tvář s výraznýma, pomněnkovýma očima a nedýchal. Snad vzduch pro svou existenci ani nepotřeboval. Byl věčný. Jako světlo. Jako tma. Byl všude a přesto nikde. Existoval v podvědomí všech lidí světa, avšak jeho jedinou touhou bylo existovat v něm. Existovat pro chlapce s dlouhýma, světlýma Vlasta, ztraceně sedícího na lavičce.
Kiril mu říkali.
Teď. V této době.
Vzhlédnul k slunci, které chlapec pozoroval s takovou vášní. Snad pro něj něco znamenalo? Pro něj nebylo nic. Vycházelo a zacházelo. On dny nepočítal. Jeho mysl žila mimo čas a prostor. Neměnná.
Kdyby to dokázal, kdyby jeho duše byla o něco čistší a více zalitá teplem, štěstím, slyšel by to, co slyšel ten chlapec - slyšel by zpěv vycházejícího slunce, něžné burácení vody, dopadající na hladinu moře, zpěv ptáků vítajících nový den
Avšak všechno tohle pro temnovlasou postavičku neznamenalo nic. Bylo to nic - pomíjivé, tak krátké a zbytečné, jako se mu zdál celý jeho život.
Ne. On nikdy nežil.
Byl.
Neviděn, ale přesto byl.
+++
The blue sky, slows its breathing,
to embrace the red setting sun
As I too held you, I closed my eyes.
all the joys and sadnesses,
the countless encounters and partings
just as it did back then,
the orange sun oversees them all.
Chladné rty se naposledy otřely o hebké, růžové, v posledním polibku, znamenajícím konec. Nevědomé, strohé rozloučení, avšak kdesi hluboko v ledu uvězněném srdci, se vše snažilo znovu tlouct pro něj - pro lásku, kterou by mohli sdílet. Avšak on dokázal cítit jen vášeň, chorobnou závislost a touhu. Láska byla jeho tělu cizí. Natolik cizí, že jeho srdce probodla několika sty tisíců drobných jehliček, aby jej umlčela. Jeho a jeho touhu po životě.. po lásce?
Nebo srdce nikdy neměl?
Vstal, neboť ani drobná nitka nikdy nehalila tohle tělo a uchopil do své dlaně dřevěnou násadu. V ocelové čepeli se na okamžik mihla jeho tvář. Tak ztrápená, zničená, plná bolesti a zoufání.
Avšak všechny pocity brzy zmizely. Čekala jej práce a.. poslední ohlédnutí na jemnou přikrývkou zakryté tělo.
Opouštěl jej. Již nikdy nesměl shlédnout jeho tvář. Již nikdy se sem nevrátí a nebude hledat spásu v jeho náruči. Naposledy… slovo, se kterým na rtech usínal naposledy vedle toho, jež mu dal vše a nechtěl nic. Protože on mu nic nedokázal dát. Jen nekonečnou temnotu a prázdnotu.
To byl jeho odkaz. Život bez života. Existence bez ničeho.
Musel odejít z téhle kobky. Zítra.. až zítra bude blondýn hořet na hranici, on tam nebude, aby naposledy oblažil jeho pomněnkové oči pohledem na sebe sama. Dnes dal své sbohem.
Sbohem muži, jež pro něj zradil víru ve vše, v co jej kdy učili věřit. Toho, jež zradil krev boží, jež tenkrát protékala černovlasému mezi prsty…
Sbohem svému anděly.
Své lásce.
+++
Back then we dreamed of an eternity
laughing, we held each other for so long.
"Alexandře," zašeptaly růžové rty těsně předtím, než se pomněnkové oči otevřely. Znovu byl sám - a ta prázdnota po něčem, někom, kterou cítil, byla opět zpět. Alexander.. kdo to byl? Proč se mu stále krade do snů?
Nic.
Žádné odpovědi na otázky, přesně jak čekal. Jen to jméno. Alexander.
Co znamenalo? Komu patřilo?
Rozhlédnul se kolem sebe. Pusto. Prázdno. Ulice teprve ožívaly.
"Alexandře? Kdo jsi? Kdo jsi byl?"
+++
It's stunning how much I think of you.
That's all I needed to satisfy myself.
Don't cry, We can meet again anytime,
just by closing our eyes...
Bezedné oči pečlivě pozorovaly mladíka, vstávajícího z lavičky. Viděl jeho krásné, zlatavé vlasy, padat dolů, když se opřel o okraj kašny, pozorujíc kapičky vody dopadající na hladinu.
V srdci cítil bolest. Jako by již jiného citu nebyl schopen.
A možná to i tak bylo lepší.
Protože kdyby dokázal pocítit lásku, nikdy by tenkrát neodešel. Vzepřel se nenáviděnému bohu a nedovolil by jeho smrt. Kdyby tenkrát dokázal milovat, snad…
Avšak co je to láska?
+++
The orange sun I saw with you at dusk
making a face about to cry, the big farewell.
Nesmíš za ním jít, Anděly, to přeci víš. On bude žít a s matnou vzpomínkou na tebe trpět. Avšak již nikdy mu nebude souzeno tě spatřit.
Takový bude váš trest.
Jeho trest. Trest za zradu Boží lásky.
Jejich trest….
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář