2. Strach
22. 12. 2010
The intention is clear, I stare, with this left hand, unable
to be worded
Every time I bleed, there lies the reason to live ... And I
discover words being so vivid and bright
"Každý moment mého života jsem snil o lepším světě. Každý moment od své smrti proklínám tuto svou touhu. Protože sny, ty se tváří v tvář smrti změní na prach.. a ten pak odvane vítr."
+++
Strach, bolest, bezmoc a opovržení…
Slova natolik známá jeho srdci, jakoby vtělená do samotné jeho podstaty, zvrácená, nikdy nevyslovená pravda jeho bytí.
Krev na jeho rukou špinila honosně zdobené mramorem pokryté stěny Božího chrámu, když se malátná, zemdlená postava pokoušela pozdvihnout svůj zrak, odvrátit jej od kříže, stejně jako vlastní tělo, jež již nedokázalo uposlechnout rozkazů pološílené duše uvnitř sebe sama.
Bezedné oči s onou tolikrát proklínanou bezmocností hleděli na kamenný kříž, zavěšený na ničem a přesto nedotýkající se podlahy. Svíce v ozdobných svícnech již dávno zhasly a jejich vulgární světlo zmizelo a neničilo již krásu tohoto posvátného místa.
Avšak ona postava jej nemohla nikdy obdivovat. Schopnost věřit jí přece nikdy nebyla dána do vínku - prokletého osudu, který nutil jeho tělo žít, existovat… plahočit se tímto nebytím beze smyslu, bez naděje. Bez důvodu.
Vyhublá dlaň pevně sevřela dřevěnou násadu svého věrného společníka - nejvěrnějšího, nejoddanějšího společníka ve své prázdnotě nikdy nekončící nekonečnosti, již byl nucen prožívat pro poslední Vůli páně. Tělo sebou trhlo. Opět.
Zbytečně.
Nebyla v něm žádná síla.
Černé rousy se otíraly o podlahu, kdysi snad čistou, a nechávalis e obalovat prachem a špínou na nich ulpěnou, stejně jako tělo. To však již dávno pozbylo krásy. Dlouhé nehty se zarývaly do kamene, jakoby toužili jej rozetnout vedví - donutit kámen osvobodit jej z jeho pout. Avšak - jak přesvědčit něco tak necitelného a chladného o nezištnosti, čistotě vašich úmyslů? Nijak. Bude stále mlčet, nemá ústa, aby promluvil. Kámen…
Náhle se bělostná a zároveň temná postava vymrštila do vzduchu a dlaň, svírající násadu sebou švihla dozadu, nutíc tak slabé tělo otočit se zády. Uklouzlo a spadlo zpátky - na špínu a nečistotu, ze které původně vzešlo - na podlahu pokrytou krví.
+++
Deep within the hell of my heart ... I can't go back
A self-torture loser, not being able to see tomorrow
Suicide is the proof of life
Úšklebek na tváři takřka dokonalé bytosti, tak posměšný, tak sebejistý, ostře kontrastovals e zoufalstvím, do něhož byla celá Síň pro tento čas oděna - jako by všechny tyto emoce, ukončující život, kráčely ruku v ruce s onou nahou, na zemi se choulící bytosti, plné zrady a nezkrotné vášně, avšak i bolesti a strachu.
Blonďaté, hladké vlasy padaly ve skvostném hávu oděné bytosti, s jejímž příchodem se rozzářily všechny svíce a udeřili podivně skroucenou osůbku ostře do očí, do půli zad. Postava se ve světle modrém hávu zdála být štíhlá a pružná, zářila podivuhodným světlem, které snad mělo znamenat čistotu a neposkvrněnost. Avšak… nevinnost zemřela již dávno - spolu s bohem, a proto vše, co mohli bezedné oči vidět, byl klam a faleš.
"Už zase bloudíš světem plným stínů, Alexandře?" zašeptala ona bytost. "Avšak já nejsem tvůj nepřítel, prozři konečně."
Nahá postava zasyčela cosi nesrozumitelného a slabě pohnula rukou, v posledním zoufalém pokusu o obranu.
Blondýn, nedbaje špíny pod jeho nohama, pokleknul a vzal takřka démonskou tvář oné pochroumané panenky, do dlaní. "Copak ti Bůh nadělil toto šílenství, či se za něj jen schováváš, neschopen pochopit vážnost a důležitost svého úřadu, Alexandře…"
Hlas onoho muže, neboť to nepochybně muž byl, byl tichý, plný lásky a starostlivosti. Snad zář skutečně prozrazovala onu nevinnost, avšak ono rozbité tělo již nevěřilo v nic a v nikoho. Nedokázalo věřit v čistotu, když samo se brodilo v nejhlubším bahně nejšpinavějších propastí, z nichž nebylo úniku. Nebo se tak aspoň zdálo.
Celý svět byl lež a on mu sloužil.
"Alexandře?"
+++
Even loved ones scatter like petals from flowers in my hand
So even if I engraved the meaning that I lived in my hand, it
will only be known as flowers of vanity
Jazyky se vzájemně proplétaly.
Začínala hra známá od počátku světa - sliny se mísily s těmi druhými, dlaně přejížděli po těle toho druhého - bez přemýšlení, hladily, kde jen mohly, kde jen se zdála jejich přítomnost vhodná, žádaná. Místnost plnili jemné, tiché steny, přerušované zrychleným, horkým dechem blonďáka, ležícího na zádech.
Na jeho krásné, pěstěné vlasy padaly černé, havraní, a ničili tak jejich krásu. Přesto však v tom bylo něco krásného, něco dokonalého.
Když zdánlivé ticho pokoje proťal poslední výkřik, zář kolem blonďatého archanděla uhasla.
Zbyla všudypřítomná nicota a strach, odrážející se v bezedných očích.
+++
So I can't live
What's lost can't be born again
A song that's not even seeking the proof of living
Let's put an end ... The Final
Lets bloom flowers of attempted suicide.
Jemné, sluneční paprsky začali dopadat na tmou zuboženou zem, dávajíc jí tak naději, důvod věřit v to, že ono vždy vyjde, aby potěšilo a na tvářích lidí vykouzlilo všudypřítomný, okouzlující úsměv už jen z pocitu blížícího e léta.
Nadvláda temna, zimy, pomalu končila. Zahrady byly posety květinami, ptáci zpívali své písně.
Jen jedno srdce neplesalo.
Srdce mladíka s promáčenýma botama, sedícího na lavičce a pozorujíc oblohu, hledajíc bezedné, prázdné oči. Srdce mladíka s dlouhými, blonďatými vlasy do půli zad.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář